Harry Potter a Poslední z rodu - 33. Sněhová bouře

Kapitola třicátá třetí
SNĚHOVÁ BOUŘE

Páteční den vypadal, jako by ani nevyšlo slunce. Obloha zlověstně zatažená ocelově šedými mraky, nepropouštěla ani paprsek světla. Zvedal se prudký vítr, a přestože v hradních chodbách hořely všechny pochodně, bylo v nich nepříjemné šero. Všichni studenti se shromažďovali u hořících krbů a ve svých ložnicích, aby utekli před lezavým chladem pronikajícím ze zdí.
Daria zamyšleně hleděla z okna na oblohu. Blížil se soumrak, což šlo poznat jedině z toho, že bylo čím dál větší šero a čím dál hůře rozeznávala vločky padajícího sněhu. Vůbec nevnímala malou sovičku, která se pachtivě dostávala k oknu. Všimla si jí teprve tehdy, když zobákem zaťukala na okno, přičemž se namáhavě přidržovala parapetu. Daria rychle otevřela a přemýšlela, pro koho asi nese dopis.
Trochu ji překvapilo, když sovička slétla před ni na zem. Poklekla k ní a odvázala jí krátký vzkaz. Sova čekala a upírala na ni své obrovské oči.
Nikdo si jí moc nevšímal, tak jej rychle otevřela.
Musím s tebou mluvit. V osm v Komnatě. A.
Stálo v něm elegantním písmem. Daria vytáhla z kapsy malou tužku, kterou s sebou pro všechny případy nosila, protože brk by jí byl v takové chvíli na nic a naškrábala na druhou stranu stručné „OK“.
Sovička trpělivě počkala, až jí vzkaz znovu přiváže na nožku a vylétla ven. Daria chvíli pozorovala, jak zápasí se stále silnějšími poryvy větru, pak se odvrátila a zatáhla přes okno závěs.

Angela vtrhla do komnaty deset minut po osmé. Za oknem zuřila sněhová vánice, která skrz hustou tmu nebyla vůbec vidět, ale vyjící vítr zaléhal až sem dost hlasitě.
„Promiň, musela jsem se vyhnout Snapeovi. Poslední dobou mi připadá, že mě skoro sleduje nebo co.“
„To je v pořádku,“ usmála se Daria. „Tak o čem jsi se mnou chtěla mluvit?“
Angela se posadila naproti ní a zvláštně se na ni zadívala.
„Pamatuješ, jak jsem ti posledně říkala o těch zvláštních snech, co mám?“
„No jasně, nic z toho, cos mi řekla, se nedá zapomenout.“
Angela se kysele pousmála.
„Takže, jak bych to řekla ... Co cítíš ke Dracovi, Dario?“
Daria ztuhla.
„Jaký má tahle otázka smysl, prosím tě?“ ohradila se zamračeně.
„Velký. Tak co k němu cítíš? Jsi do něj zamilovaná, že ano?“
„Proč to chceš vědět?“
„Je to důležité.“
„Tak hele, já vím, že sem do něj byla poblázněná skoro dva roky, ale ... ale to už ...“
„Už tě to přešlo?“ zeptala se Angela s nevěřícným úšklebkem.
Daria si povzdychla.
„Tak dobře. Ne, bohužel ne. Ale stejně z toho nikdy nic nebude, rozumíš?“
„Jak jsi tím můžeš být jistá?“
„Prostě jsem. Vždyť si mě ani nevšimne. Je to normální arogantní hajzl a i když se mi líbí, stejně bych s ním nikdy nic neměla.“
„Opravdu?“
„Už jen kvůli tomu, že jeho fotr mi zabil rodiče, Angelo, mě to od něj odpuzuje,“ odvětila Daria tiše.
„Promiň, Dario. Nechtěla jsem se tě dotknout.“
„Nic se nestalo.“
„Víš, mě se včera zdál takový sen o vás dvou.“
Daria se na ni překvapeně zahleděla.
„A proč se tváříš tak ustaraně? O co šlo?“ zeptala se zamračeně.
„To teď není důležité, já jen chci, abys něco věděla. Vím skoro jistě, že pokud by mezi vámi něco bylo, nemůže to dopadnout dobře. Zapamatuj si to, Dario, prosím a slib mi, že si s ním nikdy nic nezačneš.“
„To už jsem ti přece řekla.“
„Slib mi to.“
„No dobře, slibuju,“ povzdychla si Daria. „Spokojená?“
„Už se cítím trochu líp.“
„Ale nevypadáš na to.“
„Jak to myslíš?“
„Jsi den ode dne ztrhanější, Angelo. Vidím to na tobě.“
„To bude dobrý ...“
„Kolik těch prášků vůbec bereš?“ zeptala se Daria podmračeně.
„Každý večer tři,“ zamumlala Angela v odpověď. „To se mi pak něco zdá jen každou třetí noc.“
„Angelo, neměla bys zajít do nemocnice k Mungovi, aby se na tebe někdo podíval?“
„Ne, nikam nepůjdu,“ ohradila se Angela. „To zas přejde.“

Harry bedlivě očima přejížděl Pobertův plánek a pořád nemohl Angelu najít. Pak se konečně objevil štítek s jejím jménem v patře, kde byla Komnata Nejvyšší Potřeby. Ulevilo se mu, ale zároveň se mu v hlavě objevilo podezření, s kým tam mohla být. Chvíli čekal. Angelinino jméno zatím zmizelo v nižších patrech.
Poté se na stejném místě objevilo jméno Daria Prescottová. Harry se zamračil. Pokud dobře slyšel, ty dvě se přece do krve pohádaly a nebavily se spolu. To mu připadalo divné. Už ho chtěl schovat, ale nedalo mu to a ještě jednou začal hledat Angelu.

Angela byla nedaleko zmijozelské společenky, když ji něco přinutilo zastavit. Zarazila se na místě, jako by do ní uhodil blesk. Před očima se jí na zlomek vteřiny objevil temný les a jednorožec. Celá se zpočátku roztřásla a opřela se o zeď. Pak znovu ten výjev. Jednorožci ale byli tři a za nimi další ...
Pomalu se otočila čelem vzad. Vykročila směrem, odkud přišla a stále zrychlovala ...

Harry se podivil znovu, když uviděl. jak se najednou Angela otočila a rychle se vzdalovala od své společenky. Po pár chvílích poznal, že míří do Vstupní síně a zamrazilo ho.
Na večeři určitě nejde, pomyslel si. A když jsem tohle viděl posledně ...
Ani na vteřinu už se nerozmýšlel, nechal plánek zmizet, postel narafičil tak, aby to vypadalo, že spí a pečlivě zatáhl závěsy. Ani nevěděl proč, ale vzal si neviditelný plášť, přehodil si ho přes sebe a tiše prošel společenkou, kde se mimo jiných Hermiona s Ronem muchlovali u krbu. Uvažoval, jestli to riskne, projít přes obraz jen tak, když zrovna vešla Levandule, takže se stihl protáhnout ven, aniž si někdo nemohl uvědomit, že někdo vyšel.
Tiše se rozběhl po schodech dolů.

Angela vyběhla z podzemí do vstupní síně. Pootevřenými dveřmi viděla ve Velké síni pár opozdilců, ale ti si jí nevšímali. Rázně zamířila k hlavní bráně, rozhlédla se na všechny strany a kouzlem si ji otevřela, což s výcvikem budoucí Smrtijedky nebyl žádný problém, i když ji na noc zamykal od Nového roku sám Brumbál. Už chtěla vyjít ven do bouře, když ji někdo uchopil nečekaně za paži, až skoro vyjekla.
„Kam to jdeš tak pozdě?“ zasyčel na ni Harryho hlas zpod neviditelného pláště.
Angela se mu okamžitě vyškubla.
„Nech mě jít. Já musím,“ řekla chladně a vážně.
„Angelo, neblbni. Vždyť je venku nejhorší sněhová bouře za posledních deset let a ty chceš jít ven?“
„Já musím, Harry,“ odvětila nepřítomně a vyběhla ven.
Harry bleskem za ní. Brána se za ním zabouchla. Strhl si plášť, nacpal ho do kapsy a rozsvítil hůlku. Zahlédl, jak se její světlo odrazilo od Angelininy mikiny.
„Angelo, vrať se!“
Angela se ohlédla, chvíli ho pozorovala, pak se otočila a zmizela mu v tom bílém pekle.
Rozmýšlel se jen chvíli. Ohlédl se k bráně, jestli by neměl někomu říct o tom, co se děje, ale uvědomil si, že pak se mu ztratí Angelininy stopy.
Použil na své brýle kouzlo na odpuzování vody a sněhu, rozsvítil hůlku naplno a zanedlouho jeho ostrůvek světla zmizel v neprodyšné tmě.

Angela nevěděla přesně, co ji tak neúprosně táhne dopředu, ale čím hlouběji se nořila do Zapovězeného lesa a drala se s poryvy větru a sněhem v očích, tím jistější si byla tím, že malá komunita jednorožců, která v lese s námahou přežívala, je ve smrtelném nebezpečí. A ona byla jediná, kdo o tom věděl.
Namáhavě postupovala sněhem, do kterého se bořila po kolena, bez zaváhání stále vpřed. Neviděla si ani na špičku nosu, ale stejně stále jistě mířila jedním směrem, bez toho, že by vrazila do nějakého stromu.
Daleko za sebou něco zaslechla. Zastavila se a prudce se otočila. Znovu k ní dolehlo tlumené volání jejího jména a na moment zahlédla slabé světlo hůlky. Harry šel tvrdohlavě za ní. Napůl se mu chtěla vydat naproti a pořádně mu vynadat, aby se vrátil do hradu, ale neznámá síla ji táhla dál. Chtě nechtě se obrátila do původního směru a znovu se pustila do boje se sněhovou bouří.

Harry začínal namáhavě oddechovat a cítil, jak mu mrzne obličej a holé ruce. Sledoval pomocí světla Angelininy stopy lesem. Nechápal, jak se může pohybovat tak rychle. Vždyť i jemu dělalo obrovský problém postupovat v jejích stopách a to se nemusel prodírat stejně jako ona čerstvě napadaným sněhem.
Byl však odhodlaný ji dohonit stůj co stůj. V duši o ni začínal mít strach. Velký strach, že se jí něco stane.

Nevěděla, kolik času uběhlo, jestli hodina nebo dvě, když se vyšplhala na nízký kopec a věděla, že je na místě. S přimhouřenýma očima se rozhlédla a i skrz bouři spatřila jasně zářící těla jednorožců, kteří se zde shromáždili.
Srdce jí prudce bušilo námahou a vzrušením. Byla to nádherná zvířata, ale viděla v jejich postoji strach. Přistoupila k jejich malému shromáždění pomalu blíž. Jeden se od nich odpojil a zůstal stát přímo před Angelou. Měl nádhernou hřívu a dlouhý zlatý roh. Překvapeně si uvědomila, že je to ten z jejího snu.
Co ji však překvapilo ještě víc, až si málem sedla do sněhu, byl sametový a dunivý hlas, který se jí rozlehl v hlavě.
Konečně. Přišla jsi nám pomoci?
Angela automaticky použila přenos myšlenek.
Já ani nevím. Něco mě sem táhlo celou dobu ...
V tom případě musíš být následovnice Elessandry Kassandry DeLancré.
Angela na něj udiveně zazírala.
Vždyť já ani nevím, kdo to byl!
Jak se jmenuješ?
Angela Mary Rosierová.
Byla to tedy tvoje prapraprababička.
Jak to můžete vědět?
Na takové vysvětlování teď nemáme čas. Musíš nám pomoci. Už se blíží.
Kdo?
Naši smrtelní nepřátelé. Už dva měsíce se nás systematicky snaží vyhubit. Doufal jsem, že potomek Elessandry žije a přijde nám pomoci na mé zavolání.
Jak to, že se mnou vůbec mluvíte?
Jednorožec pohodil netrpělivě hřívou.
My nejsme žádní tupí koně, jestli jsi měla na mysli tohle.
Nechtěla jsem se vás dotknout, jen to nechápu. Nerozumím vůbec ničemu, co se to tady děje.
Pokud to přežijeme, prozradím ti, kdo doopravdy jsi. I když mě udivuje, že neznáš minulost vlastní rodiny.
Poslyšte a kdo má vlastně ...
V tu chvíli jednorožec prudce zafrkal a varovně zadupal do sněhu. Angela se prudce otočila a několik metrů za sebou spatřila ve světle hůlky udivenou Harryho tvář.

Harry nestačil zírat. Angela tu klidně postávala před stádem jednorožců v bílém pekle, jako by se nechumelilo. Když si ho všiml jednorožec, který do té chvíle upřeně zíral na Angelu, skoro to vypadalo, že na něj snad zaútočí, ale Angela, která Harryho poznala, se k němu otočila a vypadalo to, že jej uklidňuje.
Poté vykročila k němu s vlasy povlávajícími kolem hlavy.
Neměl jsi za mnou chodit, Harry, promluvila k němu v duchu, aby nemusela přeřvávat skučící vítr.
Angelo, co to má všechno znamenat!?
To já sama nevím, ale nesmíš tu být. Co když se ti něco stane?
Co by se mi mělo stát?
Nic hezkého předpokládám.
Předpokládáš?
Tak hele, musíš hned ...
Jednorožec varovně hebce zaržál a stáda za nimi se zmocnil neklid. Angela s obavou přeletěla hustý les kolem a rychle vytáhla hůlku.
Angela se obrátila na jednorožce a po chvíli zase k Harrymu.
Takže to vezmu zkrátka. Těmhle jednorožcům prý hrozí smrtelné nebezpečí a já ani nevím jaké a mám je zachránit. Sama tomu pořádně nerozumím, ale on říká, že už jsou tady. V tom případě budu potřebovat tvoji pomoc.
Kdo je tady? zeptal se Harry a snažil se očima prohlédnout tmu za světlem dopadající z jeho hůlky.
Já nevím.
Cože?
Prostě ... nevím, chtěla říct Angela, ale zarazila se. Do háje. Podívej se támhle. Nalevo.
Harry tam zaostřil pohled a spatřil rudě zářící oči pronikající i sněhem a tmou.
Drž se u mě. Už asi vím, kdo je chce zabít, řekla Angela a táhla Harryho za sebou k jednorožcům.
Jsou to upíři? zeptala se onoho jednorožce.
Ano, vy jim tak říkáte.
Dobrá, já se vám pokusím pomoci, ale potřebuju, abyste pokud možno ostatní trochu uklidnil.
Udělám, co se dá, odvětil a ladně se od nich odvrátil.
Harry, budeš mě muset krýt, mluvila v duchu zase k Harrymu, ale bedlivě se rozhlížela kolem. Nevím kdy, ale určitě to bude brzy, na ně zaútočí upíři. Nevím, kolik jich bude, tak se pokusím vytvořit kolem nich ochranné pole.
Upíři?
Jo, využiju zaklínačství, doufám, že to bude stačit, odvětila Angela a rozsvítila naplno hůlku.
Ale Angelo já ...
Sama to nezvládnu!
Dobře, co mám dělat?
Máš něco stříbrného?
Ne.
Dobře, takže si vezmeš můj náramek. Já mám ještě řetízek, a už si odepínala chvějícíma se rukama řetízek z levé ruky.
Vezmi si ho dělej. Stříbro nesnášejí, to snad víš.
Jo.
Pamatuješ si těch pár zaklínadel, co nás učili?
Jo.
Fajn, tak jdeme na to. Pořád mi pořád kryj záda.
Dobře.
Angela pohledem přeletěla prostor, který bude muset obejít, rychle poklekla do sněhu hned na místě a začala do něj rychle kreslit nějaký znak, přičemž si něco mumlala.
Znak nezmizel pod sněhem, jak Harry čekal, ale začal modře zářit. Angela se rychle přemístila o několik metrů vlevo s Harrym v patách a načrtla další znak. Pět znaků proběhlo v poklidu, pokud se to o sněhové bouři dá říct, přičemž je pozoroval velký jednorožec a podle Angelininých propočtů chyběly ještě dva, když se začaly z lesa vynořovat temné postavy s rudě zářícíma očima.
Angela se snažila nevnímat blížící se nebezpečí. Když splete sebemenší drobnost, nebude to fungovat.
Upíři se však pohybovali rychle a Angela začala pochybovat o tom, že to stihne. Aby ochranné pole fungovalo musí mít nakresleny všechny znaky.
Harry, rozsviť hůlku jak nejvíc to jde. Není to sice sluneční světlo, ale stejně jim to bude nepříjemné.
Dobře, odvětil Harry a Angela vycítila v jeho myšlence obavy.
Spěchala dokončit posledním znakem kruh a Harry s obrovským kruhem světla pronikající sněhovou nocí za ní. Angela se zastavila, ihned poklekla a Harry postřehl nalevo od nich prudký pohyb tmavého stínu, který mířil k malému hříběti, které se odpojilo od své matky.
Bleskurychle na něj vyslal kletbu naprostého znehybnění, avšak třikrát zesílené než obyčejně.
Stín odletěl se zavrčením do tmy a vedle Harryho se ozval Angelinin výkřik. Harry se prudce otočil.
Další upír, kterého neviděla, díky tomu že byla skloněná k zemi, na ni ladným pohybem skočil a vmáčkl ji do sněhu. Hůlka jí vypadla z ruky.
Angela měla přímo před sebou nenávistné rudé oči, obrovská rozšklebená ústa s ostrými špičáky a kolem paží ji drásaly ostré drápy, ale nedokázala myslet na nic jiného, než na to, že není dokončený ochranný kruh.